Balbínův Lakomec aneb Borkova dramatická osvěta

Každý tráví svůj volný čas jinak, někdo si rád pustí televizi, jiný si jde zaběhat a úplné extrémy třeba zase uklízejí, to však nebyl náš případ. Když jsme ten den skončili se všemi písemkami a jinými útrapami, které škola každý den přináší, slezli jsme se na pátou hodinu u památníku generála Focha, abychom se mohli vydat na dlouhou cestu do tajemné Prahy za špetkou kultury. I po lehkých počátečních zmatcích nakonec všichni dorazili, a tak jsme se konečně mohli vydat na cestu.

Naše první zastávka byl potemnělý Kolín, kde jsme vyzvedli ještě 3 další členy naší výpravy. Ten večer jsme s osudem hráli kostky a bohužel hodili tři jedničky. Když byla nakládka u konce a pan řidič chtěl zavřít dveře, hydraulický mechanismus zajišťující jejich pohyb spáchal sebevraždu a odmítl se jakkoliv pohnout. Šokováni tímto zjištěním jsme však nezpanikařili a hrdinně čekali na příjezd autobusu náhradního. Po nikdy nekončících 20 minutách konečně přijel a my mohli pokračovat dál. Mírně jsme si polepšili, protože nový autobus byl ještě větší a pohodlnější, takže v době, kdy jsme minuli Barrandov, jsme takzvaně splynuli se sedačkami.

Brzdy zaskřípaly, dveře se otevřely a my stanuli před Balbínovou poetickou hospůdkou zahalenou v mlžném oparu večerních Vinohrad. Je to takové obyčejné místo, které byste jednoduše přehlédli, když jsme však vstoupili dovnitř, všechna obyčejnost náhle vyprchala. Asi těžko byste hledali místo na stěně nebo stropě, kde by nebyl umístěný nějaký historický či kulturní artefakt, ať už to byla stará kytara, manuální kamera, kousek mříží z nějakého plotu nebo schody, které vedou do stropu. I přesto, že jsme svou přítomností osadili přibližně 75% prostoru, našlo se místo i pro ostatní, s velkou pravděpodobností pravidelné návštěvníky, takže s třetím zazvoněním mohlo představení před plným publikem začít.

Jeviště bylo malé, skromné, ale jaksi mnohem osobnější v porovnání s velkými divadly a bylo to znát po celou dobu představení, že se jakási neviditelná bariéra mezi diváky a herci postupně boří, až jsme na konci byli jeden celek. Na pořadu dne byla hra francouzského herce, spisovatele a dramatika Molièra se stručným, leč výstižným názvem ´´Lakomec´´. Naprostá tma s sebou nesla lehkou nervozitu, avšak jakmile se světla opět rozsvítila a před námi stanul prošedivělý Harpagon v děravém umazaném županu, který dle jeho slov nosil už jeho pra pra pra pradědeček, všechna nervozita hned vyprchala a my se plně ponořili do děje. Dílo samotné letos oslavilo 355. narozeniny, to však divadelnímu sboru v ničem nebránilo a tak celý děj oblékli do novějšího kabátu. Základní dějová linka byla velice dobře zachována, když jsme si s Harpagonem oprášili naše finančnické schopnosti a počítali brutální úrok, který se chystal vyměřit jako věřitel dlužníkovi, místy však byla okořeněná lehce netradičně a tak jsme dostali i lekci z tenisu, asijských tradic nebo pokročilých policejních taktik. Když Harpagon pronesl poslední větu, následoval bouřlivý potleskl, který si herci víc než zasloužili. Jejich dechberoucí výkon nás mile překvapil a bylo vidět, že do svých představení dávají celé srdce. Ještě, než jsme nechali divadlo Balbínka za sebou, stihli jsme pár povedených fotek s celým hereckým sborem. Tím jsme dosáhli vrcholu našeho večera a nezbývalo už nic jiného, než nechat Prahu za zády a vyrazit k domovu.

Jakmile jsme nastoupili do autobusu, rozvířily se vášnivé debaty o představení, které jsme právě zhlédli a už jsme vymýšleli, kam povedou kroky Klubu mladého diváka při naší další výpravě. Cesta zpáteční byla i díky prozatím bezporuchovém náhradním autobusu o poznání rychlejší, a tak jsme asi za hodinu dorazili zpět do Čáslavi. Všichni jsme se rozloučili a kulturně obohaceni jsme se rozprchli do svých domovů mlžnými ulicemi noční Čáslavi.