Pozdrav z Irska

V tomto článku si můžete přečíst, jak naši studenti 3. ročníku oboru Obchodní akademie a Ekonomického lycea pracují a tráví své volno během své odborné praxe Erasmus+ v Irsku.

Pracuji ve společnosti Aria Private Clients v Corku. Hlavní náplní mojí práce je převážně správa sociálních sítí. Celý den ubíhá rychle. Udělám post v Canvě, zaeviduji nové sledující do tabulky v Excelu a než se naději,  mám hotovo a jdu domů.

Po práci začíná ta zajímavější a zábavnější část. Většinou jdeme s kamarádkami  někam do města na kávu, jídlo,  nakupovat nebo se jen tak procházíme a hodně fotíme. Přece jen se musíme pochlubit rodinám. V Irsku plyne čas úplně jinak (doslova), a tak se přiznám, že občas si na to, co se zrovna děje v Česku, ani nevzpomenu. Někdy mi kamarádky musí připomínat, abych zvedla telefon a na chvíli se vrátila do reality, která mě za dva týdny čeká.
Je až zvláštní, jak moc mě Irsko vtáhlo do sebe a zabalilo kolem mě svoje podzimní listí a deštivé bipolární počasí jako deku, ze které se mi nechce vylézt. Zážitky tu jsou každý den zajímavější a zajímavější, protože nikdy nevíme, co nás čeká.
Cliffs of Moher mě překvapily svojí vznešeností, ale hlavně povětřím, které mě málem odfouklo do moře. Tam jsme se vydali v sobotu a byl to náš první oficiální výlet. Prošli jsme si celou stezku kolem útesů a seznámili jsme se s moc milou kravičkou. Potom jsme se celí promrzlí nalodili zpátky do autobusu a pokračovali jsme na pláž ve městě Lahinch, kde jsem se poprvé dotkla moře a nasbírala hromadu mušlí. Kvůli dešti, který nás přepadl krátce po příjezdu jsme zbytek času strávili v kavárně u horké čokolády. Za mě prostě ideální den.
V neděli jsme se pro změnu vypravili do Killarney National Park. Ten byl zase zvláštní svojí bohatou a rozmanitou přírodou. Přišlo mi, že tak křiklavou zeleň nemáme ani v Česku. Občas mi tu vše přijde takové zelenější a barevnější. Dali jsme si zhruba hodinovou procházku přírodou, která mi chvílemi brala dech. Také ta hromada schodů, které jsem musela vyjít, mi na malou chvíli dech doslova vzala. Ale stálo to za to, protože tak krásnou stezku si člověk jen tak neprojde. Po ukončení túry a přelepení puchýřů jsme se vrátili do města a jen tak tak docupitali typicky do kavárny. Bohužel jsme to nepromysleli a usadili se venku. Samozřejmě asi za pět minut začal liják a promočil nejen mě, ale i můj sýrový sandwich. Díky bohu bylo uvnitř kavárny místo, takže jsme se tam běželi schovat a strávili tam zbytek volného času. Nakonec jsme se s holkami naší hlouposti zasmály, když jsem v autobuse zjistila, že kromě krásných fotek si vezu i promáčené ponožky. Ani si nedokážete představit, jak jsem byla šťastná, když mě má host family uvítala doma famózní rajčatovou polévkou a teplým čajem.
Jsem moc ráda, že jsem se sem mohla vydat. Jako člověk, který je poprvé takto daleko od domova mohu říct, že je to pro mě dobrodružství, které bych jen tak nezažila. Už teď vím, že mi to tu bude chybět.

S pozdravem z Irska Roušarová A. EL3