Konec světa (konečně🙏)

Za poslední roky už jsem si celkem zvykl, že minimálně jednou do měsíce na mě vyskočí zpráva, že se blíží konec světa. Pro mě jako spisovatele je to zpráva dobrá, přece jenom je to inspirace zdarma, a proto jsem nemohl odmítnout, když mi z KMD přišlo echo, že se na jeden takový konec pojedeme podívat.

S Klubem mladého diváka už jsem procestoval nemálo divadel, ale i přesto jsem vždy překvapený, že je tady nějaké další, ve kterém jsem ještě nebyl, tentokrát to bylo Divadlo Bravo na pražském Braníku.

Jen co jsme se pohodlně usadili, pro dnešní večer na VIP místech v první řadě, začal odpočet, protože od tohohle okamžiku za hodinu už tu nebudeme. Asteroid velikosti Brna vymaže planetu Zemi ze Sluneční soustavy a my máme poslední příležitost si to náležitě užít.

Světla zhasly, opona padla a my se přesouváme do malého kabaretu U zelené sedmy, kde nás vítá její zakladatel Minimax společně se svými herci. Dobrá nálada však nepanuje, zprávy o blížícím se Armageddonu na ně dopadají ze všech stran a neexistuje nic, co by jejich černé myšlenky pomohlo zahnat. Nebo ano? Minimax odmítá dopustit, aby jejich poslední okamžiky probrečeli, a tak je motivuje k věci, kterou mají všichni tak rádi a zasvětili jí celý svůj život – tanci a akrobacii.

Nejspíš nadešel čas zmínit, že tohle není jen tak obyčejné divadelní představení, nýbrž žánr zvaný moderní cirkus, u kterého nemohu hodnotit pouze umělecké provedení, které bylo naprosto bezchybné, ale hlavně fyzické výkony umělců, z kterých mi padala brada až na zem. Hrazda, bradla, spirála, kruhy, vzdušná akrobacie, těla létající vzduchem, něco, o čem bych si se svou průměrnou fyzičkou mohl nechat jenom zdát.

Když se poslední noha dotkla země a skončil odpočet, Minimax a jeho skupina už měli zase úsměv na tváři, připraveni přijmout svůj osud a my pro ně nemohli udělat nic lepšího, než jim věnovat ovaci ve stoje, protože představení, kterým nám posledních několik desítek minut vyráželi dech znova a znova si to bez jakýchkoliv pochyb zasloužilo.

Jediná vada toho večera byla, že opět utekl tak rychle a než jsem se stačil rozkoukat, už jsem seděl v tramvaji číslo 17 s hlavním protagonistou Janem Hofmanem, podél klidného břehu Vltavy se nořil hlouběji do noční Prahy a zvažoval, zda bych se taky neměl naučit alespoň backflip, až ten konec jednou přijde.

V. Ostatnický